Veršovaný svět

Naše “in”validní svatba

Svatba? Vzali jsme se přesně po roce od seznámení,
což vyvolalo všeobecné podezření.

Připadala jsem si jak pachatel zločinu.
Pátralo se, jestli čekám rodinu.

Důvod byl ale zcela jiný,
nechtěli jsme už nikdy žít bez své druhé poloviny.

Ani jeden z nás neholdujem formalitě
a naše svatba se tak vymykala normalitě.
Smýšlíme oba podobně
a pojali jsme to plně sportovně.
Nepotřebovali jsme žádný mystický návod,
a oba nás jako místo činu napadl legendární běžecký závod.
10 km Okolo Stračova!
To bude svatba hodně libová.

Po tomto závodě jsme měli první rande.
V Hradci teklo Rio Grande!
Krásně nám zpíval Waldemar
a od té doby z nás je pár.

Nikdy jsem nesnila o svatbě v krásných šatech,
navíc mi to přišlo zbytečný při dnešních platech.
A taky nejsem vůbec módní typ,
ve sportovním mi bylo vždycky líp.
Přílišné maskování obličeje
nepatří taky mezi moje obyčeje.
Chápu, že si na to někdo potrpí.
Naštěstí můj muž také nechtěl řešit myrtu do klopy.
Obecně nám tradiční české zvyky naháněly hrůzu,
tak jsme nechali pracovat vlastní múzu.

svatební dresy

Míša navrhl čelenku a běžecký dres
a mě odpadl veškerý předsvatební stres.
Problémy byly jen s místem činu,
na matrice řešili každou kokotinu.
Papírů, jak když se bereme v národním parku,
přitom to bylo na návsi, jak na jarmarku.

Před svatbou jsme si doma zpívali,
radostně, jak když odjíždíme na Bali:
„Uprostřed hnoje,
já budu tvůj a ty moje,
ty budeš můj a já tvoje.”

Svatbu jsem si díky zdravotním trablím moc neužila.
Zrovna v ten den to byla síla.

Nicméně ve skrytu jsem byla tou nejšťastnější bytostí
a ten pocit mi nemohly zkazit žádné „blbosti”:

Ve Stračově řádil nejvyšší stupeň větru
a mě čekalo krásných 10 kilometrů.
Vyloženě nám to vyšlo.
Podařilo se nám jen jedno číslo.

A to startovní.
Provedli jsme prvek vyloženě kultovní.
Připevnili jsme ho všem na zimní šat.
Díky větru tak na pětkrát.
Tak originální myrtu na klopě,
jistě neměli nikde v celé Evropě.

Těšili jsme se na proslov naší pastorky,
která se v té chvíli jistě viděla na březích Mallorky.
Hrozila nám všem omrzlina
a při obřadě byla slyšet jakási mongolština.
Vítr byl na tom s hlasem trochu líp
a přeřvával i náš svatební slib.
Naštěstí co je na google disku se nepoztrácí,
tak níže ho uvádím jako inspiraci. 😉

Za milého pořadatelského komentáře
ocitli jsme se zmrzlí na startovní čáře.
Vyběhli jsme na trať prvního společného závodu.
Tedy běh se spíše podobal pochodu.
Běželi jsme hodně v klidu.
Jako banda invalidů.
Kamarádi se těšili na hostinu,
tak mě závodem protáhli pod hodinu.

Jak s holubicí míru
můj muž se mnou přeletěl přes čipovou časomíru.
Já pak vylétla štěstím do oblaků.
Chyběla mi jen zelená větvička do zobáku.

Šťastně jsme doběhli do cíle
a já měla v krvi asi dvě promile.
Dvě tisíciny litru pocitů vítězství.
A v této opilosti věřím v manželství.

přenesení přes cílovou čáru

Zde tip na svatební slib:

Jak se rok sešel s rokem
stáli jsme spolu před životním krokem.
Abychom jeden při druhém v lásce stáli
a důležité životní závody vyhrávali,
tento slib jsme si vzájemně dali:

Přesto, že se jen rok známe,
pohled na svět stejný máme
a víme, že spolu všechno dáme.
životem chceme běžet s pokorou,
a jeden druhému být oporou.
O sobě navzájem všechno víme,
jeden druhého v lásce ctíme
a tak s radostí svou lásku zpečetíme. 

„Jen láska, která na skutečném přátelství stojí,
uspěje v jakémkoliv boji..”
Děkujeme Bohu za ten dar,
že máme možnost tvořit tak šťastný pár!
Bez něj bychom to zvládli stěží,
tak ať s námi po našem boku celý život běží.

prstýnky v bledulkách

Ať to stojí sebevíce sil..
..společná cesta je náš cíl!

běžíme spolu

 

Martina Majorošová

Latest posts by Martina Majorošová (see all)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *