1 července, 202213 června, 2022 Martina Majorošová

Člověk míní…

Já a Míša

Bláhově jsem byla přesvědčená,
že my a dítě – je kapitola uzavřená
a že poběžím životem jako bezdětná žena.

Člověk míní, Bůh mění,
už pár měsíců tomu tak není…

Jak se to vše událo?
Co všechno se (ne)stalo?

Stále častěji jsem otevírala dveře lednice,
až mi Míša jednou řekl, z legrace,
zda-li nás nečeká senzace.
Na jeho upozornění jsem si udělala test.
A tak začala jedna z našich neplánovaných cest….

Začátky mého těhotenství byly veselé,
brzy ráno jsem s pláčem přiběhla k Míšovi do postele,
má první slova byla: no do prdele.
A to nepíšu kvůli rýmu na konci řádku…
V hlavě jsem si to musela dát do pořádku.

Naštěstí pár dní stačilo,
aby se ve mě vše zvrátilo.

Dítko jsem přijala jako Boží dar
a neměnila bych, ani za dolar 🙂 :-).

V době, kdy jsem o těhotenství neměla tušení,
jsem byla každodenně aktivní stvoření.
Těhotenství to přece nezmění!

Ve 4. měsíci odezněly jisté patálie
a s Míšou jsme odjeli na pár týdnů do Itálie.
To už jsme oba věděli, že dcerce srdce bije.
Chtěla jsem jí ho posílit,
a tak s námi proběhala část Dolomit…
250 km jako nic
dala s úsměvem za měsíc.
Nevadila jí ani vyšší nadmořská výška.
Věřím, že si to, stejně jako já, užívala uvnitř bříška.

Druhý trimestr byl celkem na pohodu,
nijak mě nepřipravil o svobodu.
Poklidně jsem si běhala po světě,
jen s častějšími zastávkami na toaletě.

Kromě pokladu mého,
jsem však na třetím trimestru nenašla nic moc úžasného.
Chodila jsem stále na procházky po okolí,
ale už jsem prostě nemohla cokoli…
Žádný běh, málo spánku, noční hlad,
nezbývalo nic moc jiného než se procházet a žrát.

Měla jsem štěstí, že i přes žraní mi nenarostlo nic, ani velké břicho,
což pro některé ženy představuje trochu psycho.
I díky tomu, jak jsem vypadala,
naprostá většina lidí mé očekávání vůbec nepoznala.