Veršovaný svět

Tichý odchod

 

Jakoby nebyla důležitá
a létala zbůhdarma po světě.
Jako svízel v lánu žita,
jako prach ukrytý v kometě,
ji člověk vnímá,
se zavřenýma očima.

Lesy tiše opouštějí krajinu,
květy nezří slunce svit,
krátkozrakost leží ve stínu
a sytí blahobyt,
jež pomalu ji hubí.
Královna naposled letí na zásnuby.

Bezbranným křídlům ubývají síly,
lehají olše, třešně, lípy, akáty, břízy, duby,
skomírá bzukot vrby jívy,
a řepka olejka se svou žlutí chlubí.

Účel vlévá se do lží,
z jedovatých polí valí se pohroma,
bohatství běží bez otěží.

A ona umírá.

Královna slunce a její děti,
letos z úlů nevyletí.

 

Dědovi poprvé za dlouhá léta uhynuly včely.

Kéž by nám události připomněly
váhu našich zločinů,
že krajina potřebuje včely,
a včely potřebují krajinu….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *