25 června, 20199 září, 2019 Martina Majorošová

Návštěva psychiatra

Úzkostná porucha

Překračuji práh čekárny psychiatrie,
v duchu si opakuji, co tě nezabije…

Cítím se jak trilobit.
Jen vyhynulý druh tohle může posílit.

Rozkoukávám se v novém prostoru.
Ve vzduchu cítím sloučeninu fosforu.
Herbicid na hubení plevelu!
Na sedmi metrech čtverečních několik barelů.
Do toho třicetistupňový hic
a lidí v čekárně psychiatrie jako mšic.
Marně hledám volnou židli,
všude sídlí stejnokřídlí.

Musím nějak zmírnit šok,
ať z psychiatrie nevyjdu jak cvok.

U stolečku zastavuji svůj krok.
Jaký je sakra rok?
Vydání Aha! květen 2006
si tu odpykává dlouholetý trest.

Pozoruji plejádu čekající pacientů
sedících jak na zasedání parlamentu.
Na Samsungu, Huawei a Xiaomi
nahlíží jiným lidem do soukromí.
Utíkají od vlastní reality
a v područí cizí lživé identity
ztrácejí své zbytky integrity.

Probíhají mi hlavou různé myšlenky.
Měli by na psychiatrii zřídit místenky.

Deset žen, tři chlapi.
Co je asi trápí?
Díky antibiotikům už nejsme oběti mikrobů,
ale deprese trápí každou druhou osobu.
Nezvládáme tuhle rychlou dobu?
Tok informací, konzum, nadvýrobu?

Ve slušném psychickém rozkladu
přicházím konečně na řadu.
Vstupuji do místnosti s rozpaky,
po kapsách marně hledám skautské odznaky
a rozjíždí se mi snad všechny panické příznaky.

Paní doktorka je milá.
I tak bych nejraději místnost opustila.
Myslí to se mnou dobře,
přesto si připadám jak na dálnici v Kobře.
Jak drogový dealer v akčním seriálu
mám si odnést hromadu arzenálu.
Munici ve formě prášků.
Takže do lékárny modrou 80 x 35  Ikea tašku.

Začínáme dávkou Cipralexu,
ať ustojím všechno bez komplexů.
Pokračujeme neurolem,
ať rozumím si s šatním molem!
Dál zkusíme příznivý vliv Derinu,
třeba ve schizofrenii najdeme příčinu.
A ještě přidáme Trittico.
Nejspíš mě brzy zavřou pod víko.

Pomalu začínám podléhat splínu.
Tak ještě pár balení Velaxinu!

Se slzami vycházím ze dveří ordinace.
Projevuje se má profesní deformace.
Kontraindikace, metabolická regulace,
degradace, plazmatická koncentrace…
Můj mozek si spoustu věcí spojí,
což mi rozhodně nepřidává na pokoji.
Tyhle všechny humusy,
nemůžu přece dát do pusy.
Z mozku bych měla kaši.
Co tomu řekne manžel, kamarádi, naši…

Nechávám emoce trochu zchladnout.
Úplně bez léčby to nelze zvládnout.
Ale po tomhle by musel i Iron Man padnout.

S mým inteligenčním kvocientem
prostě nedokážu být „řádným“ pacientem.
I přes negativní výsledek T-testu,
volím zlatou střední cestu…

O ní více v příštím díle
s podtitulem „Jak přežít těžké chvíle“.