25 ledna, 2022 Martina Majorošová

Livigno a návrat

1life v Itálii

 

Město Livigno leží kousek od hranic se Švýcarskem,
na místě pro sportovce velmi přátelském!

V údolí mezi pohořím Livigno, v oblasti Lombardie,
se hlavně lyžařům v zimě krásně žije.

I další sportovci ocení zázemí v 1 816 metrech,
je to ideální prostředí ve všech světlech.

Krásná stezka pro sportovce táhnoucí se údolím
umocněná krásným horským okolím.

Po příjezdu do Livigna jsme doplnili zásoby,
s tím, že ušetříme – rádoby.
V Livignu se vše prodává bez DPH a cla,
nicméně cena jídla je tam poměrně zlá,
dvakrát vyšší než jinde,
takže jídlo Vás ještě dráž vyjde.

Nicméně opomeneme-li krmivo,
rozhodně se tam vyplatí natankovat palivo!
Dále pak alkohol, parfémy a oděvy…
Obchůdky tam vítají velké návštěvy!

Zakempili jsme u jezírka Lago di Livigno,
kdy jsme celkem lacino
přišli k nechtěným pasažérům v podobě lidských výkalů,
za jejichž odstranění z kola dostal Míša velkou pochvalu.
Přeparkovali jsme na bezpečnější místo,
kde bylo jednoduše čisto…

Míša si tu druhý den střihl tempáč, po němž mu málem praskly plíce,
poslední těžký trénink před půlmaratonem odběhal „za hranice“…
já si to na pohodu užila mnohem více…

V Livignu jsme si pak nacpali břicha v restauraci
a vydali se na poslední štaci…

Přejezd přes Passo dello Stelvio, legendární průsmyk,
pro Máňu to byl super výcvik!

Výjezd do 2 758 m, stoupání 15 %, 60 ostrých zatáček,
z toho 48 dolů, já zralá na sáček….

Nicméně Míša mi názorně ukázal, co vyjel na kole,
příšerná řehole…

Po sjezdu jsme přesunuli myšlenky
na cestu do Německa, na návštěvu sestřenky.

Poblíž městečka Samerberg, kde bydlí,
jsme si ještě 8 km před návštěvou střihli.

Okruh směr kopec Hochries,
nicméně ráno přes mlhu nebyl vidět ani jeho obrys,
takže jsme nevyběhli na vrchol,
a v bavorské nížině uzavřeli jednu z dovolenkových běžeckých kapitol.

Po milé návštěvě jsme si to namířili k domovu,
do naší malé vsi, ke kostelíku a hřbitovu…

Stejně jako loni zde je statistika VW transportérů,
které se nám dostaly do záběru :):

Za cestu jsme potkali 9 transportérů T2,
55 transportérů T3, 241 transportérů T4….
Letos to mělo jedinou chybičku,
nepotkali jsme žádnou Té jedničku.

Za dovču jsme najeli 3 800 km, utratili se vším všudy dohromady 25 tisíc,
a to jsme si dopřávali všude všeho „velký krajíc“.
V Itálii jsme s Máňou nebyli naposled,
vrátíme se rádi zpět,
přestože to možná bude až za pár let. 🙂