3 listopadu, 201910 února, 2020 Martina Majorošová

Nejsou lékaři jako lékaři

Epilepsie

Nejsou lékaři jako lékaři
a občas se toho správného najít nedaří.

Lékaře, který mi byl ochoten s epilepsií pomoci,
jsem hledala pod rouškou bezmoci
neuvěřitelně dlouhou dobu.
Narážela jsem na pásovou výrobu.

Lékaři měli nadmíru pacientů
a topili se v kupě papírů a dokumentů.

Nebylo mi dobře duševně, ani tělesně,
a léčba probíhala otřesně.

V čekárně jsem si nazula návleky,
a po hodině čekání si odnesla recepty na léky,
které nefungovaly tak, jak by měli.
A to bylo celý.
Dobrý den, na shledanou.
Zdraví musí jít stranou.

Bylo jedno, jak se mi daří,
vždy až za půl roku se našlo místo v kalendáři.

Chápu, že jsou lékaři obětí systému,
i řadu dalších problémů,
ale….

Kamenem úrazu pro mě bylo „nelidské“ chování,
a pocit, že to v ordinaci arogancí a neúctou zavání.
Vědomosti jsou jedna strana mince,
ale špatné chování patří do nevěstince.

Lékaři
nepracují s chleby jako pekaři.

Pracují s lidskými životy,
a nesou odpovědnost té nejvyšší hodnoty.

Přístup některých lékařů byl důvod k hledání ochotného člověka.
Nechť je klidně hodně z daleka.

Nakonec jsem nalezla bezva lékařku v Praze.
Dívá se komplexně na nesnáze,
neodbyde mě receptem na diazepam,
a odpoví mi v klidu na vše, na co se zeptám.

Tímto děkuji jí i centru pro epilepsie v Motole.

Centrum doporučuji, a to velmi vřele.
Stejně tak občanské sdružení EpiStop,
které svými aktivitami zasahuje do různých vod.

Jednou ročně pořádá závod, který má  podpořit epileptiky.
za což jim také patří velké díky.

5 km Epi(c)runu jsme se zúčastnili,
manžel byl za 15 min 37 sec v cíli.
Skvělá atmosféra byla hodna větší účasti,
tak snad příští roky bude více lidí její součástí.

Máte-li ke sportu sklon,
můžete zkusit také Epi(c)walking či EPPI vodácký triatlon.
Možností, jak spolek podpořit či aktivně využít je mnoho,
tak kdo můžete, běžte do toho!

Zde na obranu lékařů vkládám pár řádků,
a pár slov o tom, co vnímám, že je v nepořádku.

Mnozí lékaři dělají co můžou,
přesto nám kolikrát prostě nepomůžou.
I oni jsou jen lidské bytosti,
a i v jejich řemesle se najdou slabosti.

Nechtějí nám prokazovat službu medvědí,
ale spoustu věcí, co by měli vědět, nevědí.
Mnohdy mají daleko od vysoké školy,
a tak to prostě dávno zapomněli.

Navíc v tomhle systému nestíhají,
učit se všemu, čemu mají.

Pomohou vám receptem, který obvykle nevyléčí příčinu.
Ale neklaďte jim to za vinu.

Pro ty, co si na lékaře neustále jen stěžují:
Lékaři stejně jako vy zázraky neumí.

Buďme rádi, že žijeme v České republice,
máme na výběr různé lékaře i nemocnice,
a neléčí nás v pralese kouzelnice
za pomoci pijavice.

V samotném zdravotnictví jsou chyby,

a také nejsem ta, které se to vždycky líbí.
Ale tím, že budeme na lékaře nadávat,
mnohdy je i nesmyslně udávat,
nezměníme vůbec nic
– naopak těch chyb bude mnohem víc.

Ti dobří opustí svá místa,
zmizí každý schopný specialista,
a zbyde pár lidí na ARO i v ambulanci.
My pak budeme mít větší šanci,
že udělají nějakou kravinu.
Třeba nám vyoperují špatnou ledvinu.

Co oprávněně můžeme kritizovat,

je to, když se lékaři neumějí chovat.
To samé ale platí i pro pacienty,
ať mají jakékoliv inteligenční kvocienty.

Měli by mít úctu a pokoru,
býti přístupní vlídnému hovoru,
neptat se googlu na řadu názorů,
a nechtít zdarma nemocniční pokoj v mramoru.

 

Věřím, že mysl je silnější vědění,
a my sami jsme kolikrát jediní,
kteří nemoc ve zdraví promění.

 

Tolik asi k tématu lékaři.
Ať se každému najít ochotného zadaří!