29 září, 201921 dubna, 2020 Martina Majorošová

Sport a jeho úskalí

Já a Míša

Od mala jsem byla formovaná sportem
a dodnes se mi líbí vše, co smrdí potem.

Sport mi přinesl spoustu radosti a přátel
a byl to svým způsobem můj vychovatel.
A myslím, že hodně dobrý
– naučil mě unést prohry.

Tenis, volejbal, kolo, běh, brusle, běžky…
…vydržet nic nedělat pro mě bylo sakra těžký.

Sport mám ráda až chorobně
a Míša to má hodně podobně.
Právě on přidal další kapitolu do mého příběhu,
a já jsem se díky němu dala víc do běhu.

Spolu už jsme proběhali spoustu krásných míst
a na téhle kapitole mě baví každý list.
Jsme schopni jít běhat i o půlnoci.
Pro normální lidi jsme cvoci.
Což nám nijak nevadí.
Milujeme naše skvělé nápady.

V jiném článku jsem psala o Míšově „kariéře“,
můj běh se pohybuje v jiné sféře.

Je pro mě „pouhým“potěšením
a i malého úspěchu si víc než cením.

Když mi to ještě zdraví dovolilo
Míša pro mě stvořil veledílo.
Tréninkový plán par excellence,
Hansonovi jsem dala život všanc.
Každodenní trénování mě hodně bavilo…
…jako všechno jednou končí, i tohle skončilo.

Ale – můj půlmaratonský sen
byl vyplněn.

V den D jako když nasednu na Pegase
zaběhla jsem půlmaraton v hezké čase.
1:36:29 s úsměvem v cíli,
i slzy radosti se pod víčky skryly…

Nutno podotknout, že mě vedl Mišák
a on je ve vodičství lišák.
Začátek jsem tak nenapálila jak pitomec
a zbylo mi dostatek sil na konec.

Být tam větší rovina
běžela bych to jak Evina. 🙂

Normálně to považuji za horor,
ale na konci jsem pro ČT poskytla rozhovor.
Byla jsem v takové euforii
jako nikdy ve své historii.

Když jsem se pak slyšela v televizi,
nedalo se to nazvat ani krizí.
Tloukla jsem se do hlavy
a Míšovi přikázala, ať mě příště zastaví. 🙂

Abych nepsala jen pozitivní kecy,
půjdu k jiné stránce věci.

Jak to tak na světě chodí,
ne vždy se jen to zdravé zrodí.
Ani sport nemá svůj svatostánek,
ale taky spoustu stinných stránek.

Nahlédla jsem pod spousty pokliček
a to je sport jen můj koníček.

Vím, jak snadné je spadnout do závislosti,
kdy si den bez sportu neužijete do sytosti.
Závisláci, vy to znáte,
co se děje, když trénink vynecháte.

Výčitky váš den mohou doprovázet,
jen proto, že to tam nemůžete “sázet”.
Jste tím tak trochu postižení,
sportujete, i když jste přetížení.

Ať se děje, co se děje, chcete trénovat
a dokážete se slušně zhuntovat.

Únava, bolest svalů, hormonální výkyvy,
poruchy příjmu potravy,
změny nálad, nespavost…
Tělo toho má prostě dost.

V koutku duše víte, že je to celé špatně,
ale je vám to houby platné.

Dalších”sportovních” problémů je velká řada,
a věřte, není to žádná hitparáda.
Taková atletická triáda,
ta nejednu sportovkyni pokládá.

Když teď sedíme doma na pohovce
a koukáme v TV na sportovce,
v duchu si říkám, co všechno je to asi stojí,
jestli se náhodou neplácaj v pěkným hnoji…

I když jsem poznala všemožné propasti,
sport stále je a bude moji součástí.
Jen na něj už pohlížím z trochu jiné stránky
a vážím si daleko víc své schránky.