27 září, 202024 dubna, 2021 Martina Majorošová

Korutany – jezera, kopce a hrady

1life v Rakousku

Z Horních Rakous do Korutan jsme jeli mimo dálnice,

takže z kopce do kopce.
Na trojku to Máňa nedávala,
na dvojku už téměř stála,
takže nakonec jsme jeli na jedničku, asi dvacet.
Nicméně z žádného stoupáku jsme se nemuseli vracet!
Náš dům
zvládl výjezdy ke dvoutisícům.

Naše korutanská štace začínala
u Wörthersee jezera, s vodou k 27 stupňům Celsia.
Bohužel nebylo počasí na koupání…
…alespoň jsme měli štěstí na fajn parkování. Korutany.

Spali jsme poklidně na parkovišti u jezera,
brzy ráno nás však vzbudila helikoptéra.
Přistála kousíček od Máni.
Mysleli jsme, že aspoň někoho zachrání,
ale záchranáři vylezli před vrtulník
a zdálo se, že jdou na piknik.
Nakonec si jen vyfotili východ slunce a odletěli.

My díky tomu brzy vstali
a vydali se na Pyramidenkogel,

nejvyšší dřevěnou rozhlednu světa.
A už po chvíli* běhu začala skvělá proprieta.

Míša šel na záchod, já po něm chvíli též,
a díky tomu jsme běželi každý sám na onu věž. Korutany.

Když vylezl z lesa, myslel si, že jsem už běžela,
zatímco já ještě v keříku dřepěla.
Když jsem vylezla já, tak jsem myslela,
že stále dřepí na záchodě.
Tentokrát nedošlo k vzájemné shodě.
Vyřešili jsme to jak dvě vemena.
Prostě myslet znamená… 

Tradičně jsem měla o něj strach,
až to zašlo k podezření na infarkt.
Rozbrečela jsem se kdesi v lesíku
a chytla slušnou paniku.

Nahoru vedly dvě trasy.
Jako kterou se mám dát asi??
Po 15 min čekání jsem se jednou z nich vydala k pyramidě,
doufajíc, že Míša odněkud přijde.
Samozřejmě Míša běžel druhou a byl už dávno na vrcholu,
naštěstí tou první cestou běžel dolů…
A potkal mě 4 km pod vrcholem.
Byla jsem vyvedená ze všech norem.
Ubrečená
jsem mu vynadala:
U rozcestníku, kde člověk nenarazí na člověka,
se přece na druhého čeká!

Tak si to se mnou
střihl celé ještě jednou.

6 km do kopce jsme šli jen my dva, Korutany

zbytek populace byla lenivá.
Ke vší bídě,
dovezla se autem až na vrchol k pyramidě.

Vstup na rozhlednu stojí 14 euro,
což není zrovna dvakrát terno.
Nahoru vede výtah nebo 400 schodů,
dolů můžete sjet za 4 éčka, na pohodu. 

My jsme si vzhledem k mlze a mrakům
udělali pár fotek zdola,
a běželi dál, než déšť zavolá.

Další zastávkou byl kostel Maria Wörth,
a pak už šup do Máni teleport. Korutany

Celé kolečko dalo asi 15 kiláků, zhruba 100 minut klusu,
poté jsme si těstovinami zacpali pusu
a chvíli pozorovali dění okolo nás.

Měli jsme celé odpolko čas,

tož jsme se vydali navštívit město Klagenfurt.

Oba jsme byli zralí na katapult.

Ve městě bylo přelidníno,
tak jsem si dali dort a cappuccino

a vydali se k dalšímu jezeru, Ossiacher See,

kde nás stále doprovázely mraky na obloze. 

Brzy ráno jsem se s deštíkem proběhla kolem vody,
zatímco Míša dospával na závody

s kopcem Gerlitzen.
Venku pršelo a moc se mu nechtělo ven.

Nakonec si dal svých 23 km přes kopec, kam lidé jezdí lanovkou.
Popral se statečně téměř s dvoutisícovkou.

Za 2 a půl hodinky byl zpátky v Máně.

Já si mezitím běžela na Landskron Burg prohlédnou káně,

a orli a supi, a davy turistů.
Respektive řidičů a motoristů.

Cestou na hrad jsem minula jen pár Čechů,
kteří nejspíše měli méně kaček v měchu
a nechtěli dávat za vjezd na vrchol kopečku.
Nahoru nás šlo fakt jen pár blbečků.

Nemluvě o konvoji,
musím říct, že tato zřícenina za moc nestojí. Korutany.

Odpolko jsem se vydali do Villachu,

načerpali pitnou vodu, chutnou a bez zápachu,

stavili se na nákup v Hoferu,
kde se nám dostalo shnilého výběru,
tudíž jsme zamířili raděj do Sparu
a nakoupili zásoby jídla a nealko Gösseru.
Najedl a napil by se s námi i dinosaur.
A dál nás čekal přejezd do Vysokých Taur!