24 listopadu, 201917 prosince, 2019 Martina Majorošová

Víra v Boha

Víra a umělecká díla

Víra? Jestli u nás někdy padlo o Bohu slovo,
bylo to slovo Kristovo.

Víra se projevovala znamenitě,
hlasitě a velmi osobitě:

Ježiši Kriste, připálila jsem bábovku,
Ježiš Marjá, nejezdi mimo sjezdovku.
Kriste Pane, jak si pověsila to prádlo?
Ježiš Marjá, ty hrábě držíš jak pádlo.

Kriste Pane, můžeš se u toho aspoň líp tvářit?
Ježiši Kriste, co mám zase vařit?
Ježiš Marjá, ty teda umíš s jídlem hospodařit.
Odnes ty zbytky aspoň slepicím,
prostě – patřili jsme vyloženě k věřícím. 🙂

Byla jsem zapřísáhlý ateista,
v mém životě nebylo pro Boha místa.

O církvích jsem nikdy nic dobrého neslyšela
a neviděla důvod chodit do kostela.

Rodina mi předala světonázor,
varovala, na co si dát pozor,
tvarovala osobnost,
důvěru i pochybnost.

„V životě musíš věřit v sebe,
hluboko uvnitř hledat nebe.
Dělat vše v lásce, mít svědomí čisté
a nesmýšlet jako teroristé.“

Žili jsme podle křesťanských hodnot jako většina českých rodin.
Ale Hospodin?
Ten prostě nebyl.
Nikdo ho u nás dvakrát nevelebil.

Slýchala jsem argumenty proti Boží existenci,
takové, k nimž mají nevěřící tendenci:

„Kdyby Bůh byl, nedopustí tolik utrpení,
víra v něj je jen lidské poblouznění.
Člověk se obejde i bez Boha,
představa jeho nezbytnosti je ubohá.
A navíc – mezi mnohými pánbíčkáři,
najdou se podvodníci a lháři.“

Takhle jsem víru vnímala asi 26 let,
výhrad k Bohu a církvi jsem slýchala nespočet.

Pak jsem začala pátrat po smyslu,
číst o křesťanství, hinduismu, buddhismu.

Vrtalo mi hlavou, proč miliardy lidí věří blbosti,
že jakýsi člověk* před více jak 2 000 lety měl nadpřirozené schopnosti,
vstal z mrtvých, ovlivnil národy
a stále kolem něho panují neshody.

Obřady a katolické liturgie
– to nebylo nikdy pro mě.
I tak jsem se chtěla dozvědět více,
aniž by se ze mě musela stát řeholnice.

Obešla jsem církve a hledala nějakou pro mě schůdnou,
originální a né nudnou.
Začala jsem chodit do církve Element,
které tímto skládám kompliment.

Díky ní jsem nemusela v evangeliích tolik tápat
a začala spoustu věcí chápat.

V církvi mi netloukli do hlavy,
že kdo nevěří, bude jednou patřit ďáblovi.
Ani mi nevymyli mozek a nevnutili víru.
Nevelil tam Napoleon jak ve Vojně a míru.

Stále mám k různým církvím řadu výhrad,
dost lidí do nich patří asi jako Zeman na hrad.
Přesto jsem po letech pochopila jejich význam
a ráda se k té „své“ vyznám.

Církev je takový Boží chrám,
ale Boha musí poznat každý sám.

Někdy to jde hned, někdy to chce hodně času.
Já jsem až po 7 letech našla ve víře krásu.

Až loni v létě jsem poznala, že Bůh je živý,
a rozhodně k tomu nebylo potřeba žádné direktivy.
Je to příběh na dalších pár článků,
proto teď k podstatě věci otočím stránku.

Dnes jsem si existencí Boha jistá
a věřím v Ježíše Krista.

Bůh pro mě nepředstavuje berličku,
i když mnozí rádi zpívají tuhle písničku.

Vím, že Ježíš na kříži
nás vytáhne z našich potíží.
Neodstraní hlad, neštěstí a utrpení
a naše snažení tak, jak si představujeme neocení.

Ale o tom celá víra není.

Bůh nám neodpoví na spoustu otázek
a my si o něm často děláme hodně falešný obrázek.

Skutečná víra je o vztahu mezi Bohem a námi,
o tom, jak provází nás dolinami i výšinami,
jak vede nás z povrchu do hlubiny
a mění náš charakter, myšlení a činy.
Rozvíjí naše dary, talent.
Ve světě není možné najít ekvivalent.

Chápu, že mnozí můj pohled nesdílí,
ale nedělám si žádné násilí.

Nesoudím a nikomu víru nevnucuji,
přestože vnímám, že Boha lidi potřebují.

Ráda vyjádřím svůj pohled na věc a přesvědčení,
ale cpát někomu něco, co odmítá? To k ničemu není.

Je zcela zbytečné někoho lámat k víře,
mnozí prostě nechtějí vidět Písmo na papíře.
O znění Nového zákona nemají potuchy
a třeba raději věří na horoskopy, UFO či na duchy.

Setkávám se s různými postoji,
a na otázky o víře odpovídám v pokoji:

Víra je od slova věřit
a nelze ji logicky vysvětlit ani změřit.

Víra snazší život neutvoří,
často spíše narazíte na příkoří.

Víra je také otázkou rozhodnutí,
nikdo a nic vás k ní nedonutí.

Víra je věc nepředatelná.
A nemusí k ní nutně patřit kazatelna.

Kdo hledá, najde. Kdo tluče, bude mu otevřeno.
Vlastní zkušeností ověřeno. 😉

A teď – co vnímám špatně, co mi vadí?
Co bych ráda dala doslova do pozadí….

Náboženský fanatismus,
když nad Bohem stojí egoismus.

Každý, kdo si v životě hraje na Boha.

Ten je od něj vzdálen víc než babička nebohá,
co modlí se v zapadlém kostele,
aby ráno mohla vylézt z postele.

Každý, kdo příliš mluví a soudí za Něj,

ať je svatý nebo zloděj,
by si měl vytáhnout trám ze svého oka
a třísku nechat pod víčky soka.

Stěžováním si ovšem houby pomohu.
Veškeré souzení musíme nechat na Bohu.

Bůh mi teď ukazuje tu nejlepší cestu,
dává mi spoustu těžkých zkoušek a testů.
Věřím v něj i ve chvílích kdy se zdá,
že zlo vyhrává…

Každý je svého pozemského bytí pilot,
ale vždy s ním letí ten, kdo řekl:
Já jsem ta cesta, pravda i život…